Seznam výrobců

 


NAFOUKANOST VE VARECH aneb MFF Karlovy Vary 2010!

Vloženo: 11. 07. 2010

Ač jsem horko těžko vzdorovala, tak se nakonec mým přechodným festivalovým bydlištěm stalo stanové městečko. Přesně to stanové městečko, o němž jsme toho mohli začátkem festivalu tolik negativního zaslechnout. Navzdory mému očekávání na mne však ráno před stanem nečekal ani vrah s nožem, ba ani zvracející rezidenti, ale vcelku poklidný liduprázdný fotbalový stadion...

Tuto idylu však v zápětí vystřídal neskonalý řev diskohudby z reproduktorů blízkého stánku s občerstvením, který obsluhovala jakási silně neurotická slečna, halekající na všechny nic netušící kolemjdoucí, jež zde evidentně opravdu nebyla z vlastní vůle. To ale nebylo nic oproti hromadnému sprchování, čištění zubů a kdovíco ještě...

Ten, kdo těmito zkouškami úspěšně prošel a dostal se až do centra, tak zcela určitě tyto malé nedostatky odpustil a věřím, že nejsem sama, kterou tamní atmosféra dokonale pohltila. Pan Bartoška a paní Zaoralová mohou být vskutku hrdí. Výborně propracovaná organizace ve všech směrech, vydáváním festivalového deníku, či zajištěním dopravy (nejen pro VIP hosty, ale i autobusové) počínaje a non–stop otevřenými jídelnami konče.
Stále se však nemohu zbavit dojmu, či spíše faktu, že i když jde výhradně o filmový festival, tak na mne chvílemi působil jako přehlídka jakési nesmyslné společenské prestiže. Nad účastí (především tou večírkovou) některých „rádobyslavných pseudocelebrit“, z nichž mnohé mají stěží maturitu, mi zůstává rozum stát. Neboť nepochybuji o tom, že pokud se v promítacím sále nekonala nějaká „pitka“, tak do něj ani nevkročili, a když tam náhodou zabloudili, pak buď usnuli (samozřejmě, že po prohýřené noci v blízkém luxusním hotelu), nebo se postranním vchodem vytratili ven (nějaký jiný večírek se zcela určitě konal v nějakém jiném luxusním hotelu i nyní).

Upřímně řečeno, při řadě filmů bych onen úprk snad i pochopila. At' jsem se snažila ocenit je sebevíc, tak mi to svědomí nedovolilo, a lépe než za tři (v hlasovací stupnici označení „průměr“) to prostě nešlo. Možná jsem zmlsaná Hollywoodem (což si nemyslím) a možná jsem ten skrytý (ne)smysl nepochopila (což si také nemyslím), ale jisté je, že mdlost, bezpočet slepých uliček, hluchých míst, slabé dialogy a téměř nulová narace, byly většině mnou shlédnutých filmů vlastní. Často mne napadala (a stále napadá) otázka, kdo že ty filmy vlastně vybírá, protože už sám fakt, že se promítá na tak významném festivale (alespoň co se střední a východní Evropy týče), by měla být záruka určité kvality, kterou jsem však (ale i ostatní diváci) často marně hledala.

Dnes už se trochu bojím, že dotyčné snímky opravdu před promítáním nikdo pověřený neviděl, protože sledovat dvě hodiny razítkujícího celníka, bláznivého policistu s oholeným tělem, či opakovaný sled snídaní, obědů a večeří v klášteře v Lourdes, je vskutku těžký úkol, vhodný tak maximálně k projekci buď kdesi v amazonských pralesích, jehož domorodci kino nikdy neviděli nebo v našem případě doma jako dokonalá náhrada prášků na spaní.

Ale nevěšme hlavu a závěrem shrňme, že akce je to úžasná s jedinečnou atmosférou, kam doporučuji všem zavítat, a že s výběrem filmů jsem měla jednoduše smůlu, pobyt ve stanovém městečku si příště rozmyslím a „celebritkám“ upřímně přejme jejich chvíli slávy, protože zítra tady může být další, o nic méně talentovanější.

Shlédnuté filmy (7. 7. 2010 – 9. 7. 2010) 

Co se týče filmů, které jsem měla možnost shlédnout, tak „příběh“ o zmiňovaném celníkovi byl čínský snímek Diago (Ao ge) (2010), bláznivého policistu zachycuje slovinský film 9:06 (2009) a onen nekonečný koloběh neskutečně nudných rozhovorů v jakési jídelně kdesi v Lurdech můžeme celých 96 minut sledovat ve stejnojmenném rakousko-francouzsko-německém snímku Lourdes (2009).

Mezi ty další, které jsem navštívila, patřil například vcelku zajímavě pojatý, ale přesto místy ne zrovna šťastně řešený polský výtvor Matka Tereza od koček (Matka Teresa od kotów) (2010), poučný íránský dokument Tinar (2009), dále pak ázerbájdžánské velice dobře zfilmované drama Panáci (Kuklalar) (2010), zamýšlení hodný snímek Na cestě (Na putu) (2010) v koprodukci Bosny a Hercegoviny, Rakouska, Německa a Chorvatska. Poté australský thriller Red Hill (2010), jestli se tomu tedy thriller dá říci (což si osobně nemyslím, ale tvůrci zřejmě ano). Prvoplánovost, nulová originalita a až nepřirozená směšnost z tohoto, pro mne nevydařeného groteskního westernu, přímo srší až jsem se chvílemi musela ptát, zda to je opravdu myšlené vážně. 

Posledním filmem bylo arménské drama Nedívej se do zrcadla (Mi nayir hayelun) (2009), jehož absurditu a nepochopitelné scény pojmout jednoduše nelze, ale na druhou stranu se mu nedá upřít notná dávka jedinečnosti a mnoho zajímavých nápadů, či myšlenek, upřímně řečeno navzdory většině ostatních diváků, mne tento snímek zaujal ze všech nejvíce, protože jedním jsem si jistá. A totiž tím, že si na něj za pět, deset, ba i patnáct let určitě vzpomenu.

Komentáře k článku

Zašlete nám Vaše názory k tomuto článku.

Jméno:
Email:
Text vzkazu:
 
Doprava Slovensko
Přihlášení
Registrace
Výměna a reklamace

Chcete dostávat novinky e-mailem?

Bunda Sturm BLACK
Cena: 1 368,00 Kč
Farmářky TOP 013
Cena: 1 870,00 Kč

AB Tulip

Converse